ÚLOHA Č. 4 - HORSKÁ ÚTULNA (1)

 

„Máš mě už před nosem“ ozvalo se v mé blízkosti. Netušil jsem o co se jedná, nebyla to ani hodina co jsem vystoupil na menším nádraží nedalekého městečka odkud jsem se vydal k těmto lesům. Nikdy jsem tu nebyl, jen jsem potřeboval najít místo kde strávit noc a ve městě jsem nikoho nepotkal. Bylo mi to divné „Tolik domů, lamp a podniků a ani noha se tu nemihne.“ pomyslel jsem si. Přesto jsem pokračoval v mé cestě.

Doufal jsem, že si najdu nějaký balvan či velký strom za který bych se mohl schovat před větrem, zavřít očko. Jenom na chvilinku. Jenom než nabudu sil. Mé přání se, ale brzy proměnilo v nutnost. Pocítil jsem na svém obličeji dešťové kapky. Jednu, druhou, do minuty jsem je už nebyl schopen počítat a v dáli jsem zaslechl hřmot. Vyběhl jsem hlouběji do lesů a téměř v panice jsem se snažil najít nějaký úkryt. Nic. Nikde nic, jen stromečky a nějaký velký list. To byl ten moment, kdy jsem to zaslechl: „Máš mě už před nosem.“ Téměř jsem leknutím nadskočil. Nebyla sice taková tma, ale v prázdném lese mě to tak či tak vyděsilo. „Kdo je to?“ zeptal jsem se. „To, co postrádáš.“ odpovědělo mi něco z okolí. O nic víc mě to tedy neinformovalo, ale všiml jsem si, že onen hlas vychází z toho až příliš velkého listu. 

Rozhodl jsem se, že to prozkoumám. Tož co jsem měl v té situaci dělat. Déšť mi už obalil bedra a já ho nehodlal nechat se dostat dál. Hlas pomalu utichl a já pochopil, že nikdy nenáležel někomu za listem, ale listu samotnému. Přibližoval jsem se k němu víc a víc a tím míň připomínal ten list list. 

Listy totiž nejsou větší než člověk, a nemají velké okno a dveře.